Text: Fratna Fáfa Plamínek

Vzpomínky ze svého života, takový pelmel.

Není to zrovna originální název této kapitoly, ale víte co? Když někdy nemůžete usnout, tak se vám hlavou honí nejrůznější myšlenky a příběhy, které si člověk pamatuje. V mém věku si kolikrát nemůžu vzpomenout na to, co bylo včera, ale v paměti mi zůstávají příběhy, které se staly skoro před padesáti lety.

Tramvaj Tatra T1 připravená na výjezd do pražských ulic – Foto: Franta Fáfa Plamínek

Když jsem v roce 2014 odcházel do důchodu, tak mi to mnozí záviděli a někteří i nevěřili, že bych odešel. Pracoval jsem po vojně u jediného zaměstnavatele a tak mi i proto pracovnice na sociálním úřadu řekla, že to u mě nebude žádný problém dohledat potřebné dokumenty pro výpočet důchodu. A také nebyl. V administrativě DP Praha jsem měl vše řádně zdokumentované. Důchod mi vypočítali a nestěžuji si.

Makal jsem od začátku 70tých let jako řidič tramvaje a věřte mi, že to žádná legrace nebyla. Dnes už mi nikdo neuvěří, za jakých podmínek jsme práci dělali a to hlavně proto, abychom nemuseli plakat nad měsíčním výdělkem 1.500Kč, jako se dělo v jiných dělnických profesích.

Tatra T1 ve Starých Radlicích. Franta Fáfa Plamínek: “V trávě odpočíváme s Danou Živnůstkovou.”- Foto: Franta Fáfa Plamínek

Hodinová mzda tehdy činila 10.90 Kč na hodinu. To je bomba a dnes suma, za kterou by nepracoval nikdo. Vše bylo založeno na práci přes čas.

Věřte mi, že jsem dělal i 300 hodin měsíčně, abych dopřál manželce a dvěma dětem trochu solidnější život s výdobytky socialistického života. Mám dodnes schované pracovní kalendáře se službami, které jsem odjezdil a zjistil jsem při jejich studování, že jsem v jednom roce měl pouhé 4 dny volno. Taková to byla řehole. Služby se střídaly podle turnusu, ale hlavně podle potřeby výpravny. Ranní, odpolední, šejdry, polonoci, noční, obrácené šejdry, zálohy, noční zálohy, takové jsme měly služby. Tehdy byla ohromná fluktuace a mnohé výpravny nechávaly v depu stát vozy, protože nebyli řidiči, aby s nimi plánovitě vyjeli do terénu. Tak i proto docházelo k takovým podvodům, že jeden řidič vyjel ráno z vozovny i se třemi či čtyřmi vozy, aby na nejbližším obratišti vrátil tramvaj zpět do vozovny. Vypravení vozů bylo téměř splněno v normě, nikdo nepřišel o prémie, ale na ulicích stály davy cestujících, kteří na nás hrozili pěstmi. Stalo se mi osobně, že jsem měl linku 12 z Vozovny Kobylisy na Lihovar. Dnes už smyčka neexistuje, ale ve stánku tam prodávali vynikající opečené klobásy.

Tatra T1 míří z Letenské ulice na Malostranské náměstí – Foto: Franta Fáfa Plamínek

A tak si představte, že jsem ten den pozoroval protijedoucí linku 12, která by normálně stála za mnou ve smyčce v Kobylisích, a první linku 12 jsem registroval a míjeli jsme se až na Malostranské. Taková to byla díra. Vozy zůstaly doma ve vozovnách, nevypravené nebo stažené z trati a vy jste jezdili jako diví a dostali jste sprostě vynadáno, že na vás cestující čekají až hodinu. Dnes je to nepředstavitelné.

Nová kniha Davida Černého Nová tajemství Prahy – http://bit.ly/NovaTajemstviPrahy

Někteří řidiči právě z těchto důvodů křivdy, brzy naše řady opouštěli. Měli jsme však mezi sebou i šprýmaře, kteří na otázku cestujícího, že na vás čeká už půl hodiny, odpovídali. „Na mě paní, vždyť já vás neznám“. Nebo, můžete mi pane řidiči říct, co je s pětadvacítkama? „To paní nemůžu, ale prozradím vám, kde brousej kosy“.
Byla zkrátka jiná doba a nepamatuji si, že by nám výpravčí dávali před výjezdem dýchnout na alkohol, i když znám případy, kdy řidiči a průvodčí po odpolední směně zašli do hospůdky na jedno, ale končili až po půlnoci. Přitom ráno měli výjezd už ve 4. hodiny a průvodčí tam prochlastal celé konto na nákup lístků. Řidičů i průvodčích bylo tak málo, že se neřešily ani stížnosti od cestujících.

Místo pro řidiče tramvaje Tatra T1 – Franta Fáfa Plamínek: “To byl komfort…Na té části panelu vpravo, mi seděla Jana Robbová (zpěvačka s úžasným hlasem)”- Foto: Franta Fáfa Plamínek

Ani já jsem nebyl svatý a přiznám se, že při jedné devastující směně jsem dostal takový náklad nadávek od cestujících, že jsem byl tak vytočený a vysadil jsem je ve Veletržní, že vůz má poruchu a jede na opravu. Zajel jsem na Výstaviště a v klidu si čtu rozečtenou knihu. Byl jsem tam asi 3 hodiny a v tom přijeli dispečeři s Volhou a ptali se, co tady dělám? Říkal jsem, že jsem před chvílí přijel a obracím se do času podle jízdního řádu. Zapomněl jsem však na to, že hustě sněžilo a dispečer mi říkal, že za mou tramvají nejsou vidět koleje přes cirka 5ti centimetrovou vrstvu sněhu.

Kalendář Miluju Prahu 2020

Sklopil jsem uši a vyjel na trať. Nebyly vysílačky, žádná čidla, a pokud jste měli dopravní nehodu, museli jste poprosit v nejbližším obchodě, jestli vás nechají zatelefonovat na dispečink.
Je zajímavé, že i v tak prořídlém kolektivu jsme si našli podle druhu směny, chvíle pro společné aktivity. Byli jsme třeba na rybách a chytali jsme kapry. Nemohu zapomenout na mého kamaráda Pavku a přiblížím vám ho ve dvou příbězích.

Pro představu uvádím, že byl normálního vzrůstu, ale břicho by odpovídalo ženě v devátém měsíci. Tak tento borec seděl na trávě a kluci co už něco chytli, mu házeli ryby do klína. Pavka se zřejmě škrábl o ploutev a začal ječet na celé kolo, že ho ten kapr kousl. Hned však dodal, chyť mi nějakýho většího, my jsme do do do doma čtyří. Pokud byl trochu vytočený, tak malinko zadrhával. Další kamarádi ryby hned čistili a kuchali, že si je na ohýnku opečeme. Když tak sedíme kolem ohně a máme na klacku napíchnutou rybu, tak se občas stalo, že spadla do ohně a popela. Potom jsme jí opět dali na klacek a nabídli Pavkovi. Ten jenom ohrnul nos a řekl. „Růža mi, mi, udělá do doma, já mám radši oba, oba, obalovaný.“ Dostal nás a smáli jsme se dost dlouho.

Tramvaj T1 míří na Malostranské náměstí – Foto: Franta Fáfa Plamínek

Druhý příběh je ze hřbitova. Byli jsme na pohřbu kamaráda tramvajáka a jak tak stojíme kolem hrobu a nejbližší pozůstalí házeli na rakev květiny a hlínu, tak se Pavka chtěl vytratit a jít ven ze hřbitova. Nebylo však kudy a jediná cestička vedla mezi náhrobky. Pavka se svým břichem se natočil bokem a soukal se mezi náhrobky, když tu náhle se ozvala rána a celý mramorový náhrobek spadl na zem. Pavka byl jako opařený a díval se, jak k němu jde farář, který přerušil obřad. Napsal si jeho jméno a adresu s tím, že uhradí škodu. Pavka mu doklad vydal a povídá.“ Víte co? Ten ná ná náhrobek byl ale stej stejně zvě zvě zvětralý. Pravda je, že škodu uhradil.

Zdá se mi, že tenkrát ty vztahy lidí na pracovišti byly takové vřelejší a přátelštější. A nebylo to pouze v práci.