Pražský hasičský sbor vznikl z metařů v roce 1853. Od té doby uplynulo 160 let a Praha se padesátkrát zvětšila. Změnily se i případy a řadu let už převažují technické zásahy. Metaři se proměnili v hasiče, lezce, chemiky, potápěče, letecké záchranáře, specialisty na vyhledávání v sutinách. Preventisté hledají možná rizika a bez nich by nebyla zkolaudována jediná stavba. Snímky Jaromíra Chalabaly z cyklu Životy Pražských hasičů vyprávějí skutečné příběhy lidí, kteří zachraňují Pražany a návštěvníky metropole.
Vítek Podzemský moc ohňů neviděl, před měsícem vyjel k prvnímu. Stále ještě benjamínek pracující na telegrafu. Pražští hasiči tak dodnes říkají operačnímu středisku. 16. října 2008 v 19:13 vzal Vítek telefonát, který by i ostříleným mazákům vyšponoval tepovou frekvenci. Ze všech sil se snažil zachovat klid, aby právě v tuto chvíli na nic nezapomněl. Vcelku klidný hlas mu totiž sděloval, že za oknem Průmyslového paláce na Výstavišti šlehají plameny. Vzápětí se rozzářila poplachová světla na čtyřech stanicích. Dvě minuty zůstalo první volání na stopadesátku jediným. Potom následovala smršť telefonátů. Telegraf poslal ven dalších pět stanic a vyzval všechny dobrovolné sbory na území Prahy: „Vyjeďte.”- (Foto: Jaromír Chalabala)Po třiceti hodinách odhrabávání sutin hasiči nalezli první tělo. Jenže jako by trosky domu ještě neřekly poslední slovo, kdykoliv se mohou bortit dál. Akce pokračuje. Jen co si tito muži jen trochu odpočinou, vystřídají své kolegy. – (Foto: Jaromír Chalabala)Pátrání po zasypaných dělnících. – (Foto: Jaromír Chalabala)Čtyři dělníci před chvíli dojedli a pokračovali v práci. Snad ani netušili, že rekonstruovanému domu v Soukenické ulici v centru Prahy podtrhávají nohy. Zřítila se na ně tři patra. – (Foto: Jaromír Chalabala)Byl jednou jeden opuštěný dům a v tom domě hořelo. Přijeli hasiči a oheň sfoukli. Byl jednou jeden opuštěný dům a v tom domě hořelo už podruhé během odpoledne. Přijeli hasiči a oheň zase sfoukli. Blízko tohoto domu byl také jeden mladý muž a toho o dvě hodiny později sbalila policie. Dalo by se říci, že dobro zvítězilo nad zlem. Klíčovým svědkem se stal záznam kamerového systému. Hasičský vyšetřovatel na něm viděl onoho muže, jak vedle něj během hašení dokonce postává. Na otázku, proč to udělal, odvětil, že ho prý naštvali v práci.- (Foto: Jaromír Chalabala)Uvnitř bytu zůstaly zabouchnuté rezervní klíče. Uvnitř auta před domem zůstaly zabouchnuté nejen klíče, ale i dítě. Oboje spojuje jedna žena a teď i družstvo hasičů. – (Foto: Jaromír Chalabala)Josef Křen se vrátil od požáru podzemních garáží Poslanecké sněmovny. V kuchyňce operačního střediska si zapálil cigaretu a v hlavě si znovu probírá celý zásah. Nejtěžší, u jakého zatím byl. Málem při něm přišel o kolegu. Hořelo v naprosto nepřístupném místě, kam automatický parkovací systém ukládá auta. Hasiči v dýchacích přístrojích museli nejprve sestoupit po úzkém točitém schodišti čtyři patra dolů a potom vystoupat po žebříku do druhého podlaží. V kombinaci s nulovou viditelností se garáže proměnily v bludiště a past. Jeden z hasičů se zřítil do výtahové šachty, nevěděl, kde je, a docházel mu vzduch. Na poslední chvíli ho zachránil další hasič, sám zraněný pádem na schodišti.- (Foto: Jaromír Chalabala)„Pojede družstvo, tatra a žebřík. Je to požár nějaké opuštěné budovy…“ Když chlapi sjížděli po tyčích do garáže, pokračovalo hlášení spojaře. „Prý odtamtud viděli utíkat nějaké bezdomovce.“ Za šest minut dorazili na místo. Z hořícího domu vybíhali další lidé. Po chvíli se z vysílačky ozvalo: „Někdo tam je!” Dvojice hasičů zmizela ve tmě a kouři. Přidušený muž, kterého vynesli ven, je ujistil, že tam zůstal sám. – (Foto: Jaromír Chalabala)Zleva stojí Doli (Martin Doležal), Mošna (Pavel Mošnička), Čumáček (Petr Novák) a před nimi pes Biboš (Blondy). Rok poté, co je při túře v Krkonoších zasypala lavina. Fotka vznikla jako poděkování provozovateli horské chaty Petru Bártovi, který je pomohl zachránit. Jen zčásti zavalený Mošna se ze zajetí sněhu dostal sám a běžel pro pomoc. Čumáček si myslel, že ho za chvilku vyhrabou. Jenže chvilka se začala proměňovat ve věčnost. Ven ho dostali po hodině a půl. Doliho v bezvědomí po téměř dvou hodinách. Labrador horské služby nakonec našel i Biboše. Ležel ve vzduchové kapse. Když záchranáři z místa odjížděli na skútru, Biboš je samou radostí předběhl.- (Foto: Jaromír Chalabala)Po řadě ústupů se však blíží chvíle, kdy se situace otočí. Všichni hasiči na střeše hořícího velkoskladu v pražské Libuši tomu věří. – (Foto: Jaromír Chalabala)Křivi, tedy Petr Křivánek (vlevo), se přišel na centrální stanici v Sokolské podívat už se základní školou. Tehdy mu mohlo být tak dvanáct let. Malý dvůr, cisterny připravené vyrazit i vyprávění hasiče, který je provázel, ho přitahovaly. Doslova vábení sirén. Když dospěl, splnil se mu jeho dětský sen. Nastoupil na ten malý dvůr a jeho velitelem se stal ten chlap, který se kdysi tak poutavě věnoval jedné z mnoha školních návštěv. Krusty (Miloslav Chejn) stojí na snímku vpravo.- (Foto: Jaromír Chalabala)Spěchají tam, odkud ostatní utíkají.- (Foto: Jaromír Chalabala)Na chvilku se udělalo docela hezky a Kráťa (Václav Kratochvíl) po 34 hodinách odsloužených na Karlově mostě usnul pod sochou, na niž si lidé sahají pro štěstí. Velel akci, která zachránila most, po němž šly naše dějiny i stamiliony turistů. Vltava předtím unášela chaty, lodě, patnáct metrů vysoké silo, ale i pětitunový zásobník na propan-butan. Ještě s jedním mužem z Povodí Vltavy Kráťu napadlo povolat bagr s dlouhým ramenem. Co šlo, rozbíjeli na menší kusy ještě před nárazem do pilířů, nebo to alespoň nasměrovali mezi mostní oblouky. – (Foto: Jaromír Chalabala)„Všem stanicím, které jedou k případu požáru v domě: Volali nám lidé ze čtvrtého patra, že mají na chodbě hustý kouř a nemohou ven.“- (Foto: Jaromír Chalabala)Dětský hlas. Spíš zvídavý než vystrašený. Vypadá to na typický „jógr“, zlomyslné volání. Spisovatel Max Bubakoff a operační důstojník Pavel Boček v jedné osobě (uprostřed) jí moc nevěří. Ptá se konkrétně. Ona popíše černý kouř, že prý sousedovy dveře jsou teplé a že předá tatínka, který právě přišel. „Ze sedmičky pošlete obě dvě družstva, cisternu, žebřík a ze dvojky ještě jedno družstvo,“ rozhoduje Pavel Boček. Hořela koupelna. „Tady nikdy nevíš všechno, vždycky tě něco překvapí.“- (Foto: Jaromír Chalabala)Přijedou, odvětrají dům od kouře ze spálených potravin, vytáhnou auto z řeky, otevřou byt, uhasí auta nebo popelnice, zasypou vyteklý olej a odjedou. Další výjezd vypadá podobně. Další zase, znovu a znovu. A pak přijde zkouška.- (Foto: Jaromír Chalabala)Vyčerpání – (Foto: Jaromír Chalabala)Vyjíždí na pomoc lidem, které ohrožuje roj včel.- (Foto: Jaromír Chalabala)Obvykle bývá daleko od místa, kde právě jste, a zprvu vypadá nenápadně. Dopravní nehoda na okraji Prahy. „Stanice 3 na místě, průzkum,“ ozvalo se z vysílačky. Vzápětí oznámila příjezd stanice 10, třetí byl velitelský vůz. Mladí kluci s polámanými hrudníky, natlačení a skřípnutí na popraskané čelní sklo auta. Dívka, která s nimi seděla v autě, s velmi těžkým zraněním hlavy už ležela v sanitce. O kus dál stálo další auto. V něm další dva zaklínění lidé. On upadal do bezvědomí, ona vypadala špatně, moc špatně. Hasiči se pouštějí do vyprošťování zraněných z obou aut. Je slyšet jen drnčení agregátů pohánějících hydraulické rozpínáky a nůžky. Žádný křik, žádný pláč, jen to drnčení. Nejprve se podařilo dostat ven z auta mladé kluky, kteří nehodu podle všeho zavinili. Jeli na červenou a za chvíli policistům nadýchají alkohol. Lékař, sklánějící se u druhého auta, teď ale prohlašuje zaklíněnou řidičku za mrtvou. Čas už běží jen jejímu spolujezdci v bezvědomí.- (Foto: Jaromír Chalabala)Novinářům, přátelům, nadřízeným, kolegům. Těm, kteří se Čmakyho (Jiřího Čmakala) ptali, trpělivě vyprávěl příběh, jenž mu během let zevšedněl. Přesto neuplyne den, aby si nevzpomněl na jeden starý výjezd. Hořely sklady vietnamských obchodníků v Praze -Libuši. Pod čtyřmi hasiči se propadla střecha. Tři stačili uskočit přes zeď. Jiří stál daleko. „A teď jako co? Seš v hajzlu!“, říkal si jindy slušňácký Jirka ve chvílích, kdy kolem sebe viděl jen oranžovou a žlutou barvu. Chlapi nahoře okamžitě zjistili, že jeden z nich chybí. Namířili roztříštěný proud vody do míst, kde Čmaky zmizel. Natáhli ruce do plamenů. Vytáhli ho. Trvalo to přes devadesát vteřin. Čmaky na ně bude vzpomínat jako na vteřiny na grilu. Boják (zásahový oblek) mu sice neprohořel, přesto ale utrpěl popáleniny na polovině těla. Během vyčerpávajícího zásahu vypotil jeden, možná dva litry tekutin a právě v nich se nad 900 stupňovými plameny začal vařit. Po týdnu se Jiří v nemocnici probral z nejhoršího. Nevěděl, kolik času uplynulo. Nevěděl, že kolegové po celé republice na něj pořádají sbírku a ani že ho čeká pět měsíců naplněných transplantacemi kůže. Jeho přání znělo poněkud naivně: „Hlavně, aby se to nedozvěděli doma.“ Tato Čmakyho fotografie vznikla o deset let později, když hasil na stejném místě.- (Foto: Jaromír Chalabala)Příprava oběda na stanici číslo 5 ve Strašnicích – (Foto: Jaromír Chalabala)Starej Johnny (Jan Havrda) nastoupil k pražskému sboru v době, kdy Mladej Johnny (v době vzniku fotky velitel družstva v Holešovicích) ještě nebyl na světě, paní Jarka (spojařka ve Strašnicích) se nejmenovala Havrdová a on vlastně nebyl ani majorem Havrdou, ale obyčejným Honzou Havrdou, kterému bylo sotva 18 let a k hasičům přišel proto, že se špatně učil. Uběhly čtyři desítky let a nováček se proměnil ve velitele směny. Byl povolán ke zhruba deseti tisícům případů. Málokterý výjezd by ho ještě mohl překvapit. V den, kdy vznikla tato fotka, mu do výsluhy zbývalo přesně sto dní. – (Foto: Jaromír Chalabala)V sedm hodin skončila 24 hodinovou službu předchozí směna a techniku si přebírá další. Snímek ze stanice Hrad. – (Foto: Jaromír Chalabala)
