Jak jsme provedli hollywoodskou hvězdu Johna Hurta Prahou…

To vám takhle sedím v hospodě a jdu na záchod. Když se vracím, u výčepu stojí kamarád Kamil Tabačík s takovým starším pánem, který mluví anglicky.  Byl to John Hurt největší současný britský shakespearovský herec, kapitán Kane z Vetřelce, Ollivander z Harryho Pottera atd. atd. Nepoznali jsme ho. 

Což je zvláštní, protože Kamil mluví anglicky asi tak, jako mluvil můj děda rusky a ten uměl akorát říct: „Otěc skazal.“ Dáme se do řeči a zjistím, že je to sympatický muž. Tak mu po chvíli povídám: „Pojď si sednout k nám ke stolu.“ A on jde a objedná si červené víno, že prý pivo nepije. No co už. Povídáme si a Kamil se hlásí stále o slovo a říká: „Vy blbci, víte, kdo to je?“ Ale nikdo si ho nevšímá, protože řešíme světabolné věci – ty hospodské veledůležité.

Podívejte se na fotky: Když řeka ještě zamrzala

Pak se na to chlápka přeci jen podívám a přijde mi povědomý. Ptám se ho: „Já tě odněkud znám. Je to možné?“ On přitaká, jakože to možné je. Tak říkám: „Nehrál ty jsi v nějakém filmu?“ A on zase kývá hlavou. „Jak se jmenuješ?“, nesměle se táži. A on, že: „John Hurt“. Sakra John Hurt, přemýšlím. To jsem už někde slyšel. Teď už trochu nesměle se ptám: „Nehrál jsi ve Vetřelcovi?“ A John na to: „Jo, hrál. Vylezla mi ta příšera z břicha.“

A vyhrnuje košili, kde má na břiše ohromnou jizvu. Všichni jsme u stolu zmlkli a zíráme na tu jizvu. Kroutíme hlavou a Kamil se ptá: „To z tebe ta příšera fakt vylezla?“ A John se směje a říká, že ne, ale že když tu jizvu ukazoval holkám, tak na ní docela braly. Je to kapitán Kane z Vetřelce!  Začínám rychle pod stolem googlovat a zjišťuji, že John hrál snad úplně ve všech filmech, které kdy byly natočené. Třeba byl Olivander v Harry Potterovi, hrál v Hellboyi, v Indiana Jonesovi, byl sloní muž ve Sloním muži od Davida Lynche, hrál Caligulu v seriálu Já, Claudius, Krále Leara v Králi Learovi atd. atd.

No dobrá, dáme se teda do řeči a samozřejmě se ptáme, co tady jako dělá. A on že tady točí film Seolgug Yeolcha s korejským režisérem  Joon-ho Bongem. A pak už si povídáme o Praze a John se svěřuje, že je z toho města úplně nadšený a že se mu moc líbí.

Ukazuji mu obrázky pražského slunovratu a vůbec mu říkám nějaké věci o Praze. Zajímají ho převelice. Pak jsem si vzpomněl, že dělám v televizi a že by bylo fajn s Johnem udělat rozhovor. Tak se ho ptám, jestli by to šlo a on povídá, že jo a že kdy.  Tak mu říkám, že zítra v devět večer. John souhlasil a řekl, že chce jako honorář, abychom ho provedli s kamarádem Eugenem Kuklou po Praze. To jsem zase souhlasil já. Bylo ujednáno.

Druhý den přijel John do televize. Seděli jsme v maskérně a povídáme si. A on se mě najednou ptá, kdy se bude ten pořad vysílat. Tak jsem ho ujistil, že půjde živě a že začíná za pět minut. Pozdvihl obočí a řekl: „To je fajn. Mám pocit, že mám ve smlouvě zakázáno v době natáčení dělat živé rozhovory. A směje se od ucha k uchu.“ Pak už šel do studia. Luděk Staněk se ho ptal na věci od filmu a Eugen to celé překládal. Hezké to bylo. Když rozhovor skončil, jeli jsme do hospody domluvit detaily našeho plnění.

Sešli jsme se v hospodě Konvikt jako prvního večera. A šli jsme nejdříve ke kostelu svatého Martina ve zdi. Johnovi jsem vysvětlil, že vlastně stojíme na konci původní staré Prahy. A že kostelu se říká ve zdi, protože jeho zdi byly součástí staroměstského opevnění. Vrátili jsme se do Bartolomějské, kde jsme krátce promluvili o sběrných surovinách Bohumila Hrabala. Stavili jsme se v Ponrepu, kde John Hurt kvitoval s povděkem pozoruhodný program biografu.

Hned naproti v Bartolomějské 4 je ve dvoře policejní stanice ukrytá věž ze staroměstského opevnění. Je to vlastně jeden z malá pozůstatků hradeb Starého Města. O dva dvory stojí ještě věž jedna. Sem tam se ještě najdou kusy zdiva, ale už toho moc z původních hradeb nezbylo.

Za rohem jsme se stavil u rotundy svatého Kříže, kde Eugen Johnovi vypověděl historii záchrany této stavby, když malíři bratři Mánesové udělali sbírku, aby od developera v 19. století vykoupil za drahé peníze čtverec země, na kterém kostelík stojí a tak ho zachránili.

Pak jsme se šli podívat ke svatému Jiljí – gotické chloubě Starého Města. Pověděl jsem Johnovi o sedmi schodech do kostela, které byly postaveny po velké povodni 1890, aby při další velké vodě do chrámu nenatekla voda. Podle výše schodů se dá tak ještě dnes usuzovat, kolik bylo v Husově ulici tenkrát vody.

Pak na nás vykoukl kostel svaté Anny – dnes Pražská křižovatka, který vykoupila a dala spravit nadace Václava Havla. Tuto překrásnou budovu tak vlastně zachránila před blížící se zkázou. Povídali jsme si s Johnem o Václavu Havlovi, o jeho pohřbu, která od svaté Anny vyšel. Johna Hurta to zajímalo převelice.

Podívejte se na fotografie z pohřbu Václava Havla od Jaromíra Chalabaly

A když už jsme byli tady a povídali si o Havlovi, vykouklo na nás skrz průjezd Divadlo Na Zábradlí. Šli jsme se podívat dovnitř a já jsem herci vykládal, jak v divadle Václav Havel začínal, jak tam dělal kulisáka a napsal pro to divadlo své první hry.

Poprosil jsme servírku v divadelní kavárně, jestli by nás pustila na chvíli na jeviště. Nejprve odmítla a když přišli kulisáci, tak svolila. Šli jsme dovnitř a pořád si povídali o Havlovi.

Nenápadně jsem vylezl na pódium už s jasným záměrem. A nemýlil jsme se John Hurt vystoupil za mnou, což logicky vedlo k mé prosbě, jestli by něco nezahrál, když už stojí na jevišti. John Hurt svolil a tak jsme tři diváci sledovali, jak největší britský shakespearovský herec současnosti na jevišti Divadla na Zábradlí deklamuje Jabberwocky (Žvahlava) z Alenky v říši divů.

‚Twas brillig, and the slithy toves
Did gyre and gimble in the wabe;
All mimsy were the borogoves,
And the mome raths outgrabe.

‚Beware the Jabberwock, my son!
The jaws that bite, the claws that catch!
Beware the Jubjub bird, and shun
The frumious Bandersnatch!‘

Pak jsme se šli podívat na Křižovnické náměstí, kde jsme si pověděli o svatováclavském sloupu, který dali stranou, aby nepřekážel. K tomu jsem Johnovi řekl, že ten sloup uprostřed cesty stále právě proto, aby překážel. Každý se tak musel českému patronovi svatému Václavovi vyhnout a vzdát tak jemu i celému království hold. Teď ten sloup stojí na rohu kostela, kde nepřekáží a skoro nikdo o něm neví.

Čtěte také: 6 tajemství Karlova mostu – díl 1. – Mostecká věž

Pak jsme prošli přes Mariánské náměstí na Staroměstské, kde jsme celou procházku zakončili na místě, kde stával Mariánský sloup. Pověděli jsme si, že poledník, který je na náměstí, je vlastně pomník neexistujícího stínu od sloupu, který na náměstí není. Když tam ještě sloup stával, tak ve chvíli, kdy stín sloupu zakryl poledník, tak se na šancích střílelo poledne.

No a nakonec nám John Hurt večer přednesl svojí báseň, kterou napsal o našem setkání v Praze.

I don,t speak a word of it
I don,t recognize a sound
other than every sound
I don,t recognize a face
other than every face
separate but oddly not alone
not a note out of place
I feel safe
I know it
from afar
from before
and yet i am the only one out of place,
not the kid in the corner any more
but the old guy with a glass of wine
amid of forest of fabulously
disinterested but passionate deers (beers?)
I am so full of laughter
I am the anachronism

„I wrote that first right after I came in, that,s what I feel about it“ (J.H.)