Fotograf Ivan Bárta: Říct o Praze, že je kýčovitá, je to samé, jako to říct o krásné ženské…

Ivan Bárta se narodil v Teplicích, žije v Praze. Absolvoval Pražskou fotografickou školu (1995) a Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě (2002). V období 1998 – 2003 žil v Dublinu, kde pracoval jako fotograf interiérů pro interiérový časopis Beyond The Hall Door. Pracuje jako fotograf interiérů a architektury. Spolupracuje převážně s architekty, designéry a interiérovými časopisy. Ve své volné tvorbě se zabývá hlavně černobílým dokumentem a pražskou architekturou.

Odkdy a proč fotíš?

 Fotografie mě přitahovala vždy. V analogovém světě vyžadovalo vyvolávání filmů a zvětšování fotografií přeci jen určitou dávku laboranství. A to bylo také to, co mě v patnácti letech nejvíce lákalo. V této době se dala fotografie vnímat nejen očima, ale během vyvolávacího procesu také čichem a hmatem. Vyzkoušet postupně několik různých vývojek, znamenalo také vyzkoušet řadu zajímavých vůní a zápachů. I dnes se mi vybavuje, jak voněl Fomadol, Rodinal, HC-110 a Tetenal a jaké to bylo, když mezi prsty proklouzával mokrý negativ.

A právě na prvních černobílých negativech se objevovaly i první experimenty s focením noční Prahy. Byly to většinou zátiší s flekatými, odřenými zdmi, kde jako kulisy dominovaly např. popelnice a jiné nepříliš turisticky atraktivní objekty. Kouzlo odřenin a fleků se pomalu vytratilo, ale to původní, co tady pomalu a úmyslně vznikalo, tady stále je.

Z koníčku se nakonec stala profese s hlavním zaměřením na interiéry a architekturu viz www.ivanbarta.cz. Na první experimenty a noční toulky Prahou jsem na delší dobu zapomněl, ale poslední dobou se k nim rád vracím, viz www.pictureprague.com.

Co tě na focení fascinuje a jakou používáš techniku? 

Praha už byla nafocená mnohokrát od mnoha různých fotografů, a proto mi připadá fascinující, že i přesto se znovu a znovu dá najít nový nebo alespoň trošku jiný pohled. Několik malých odlišností může ve fotografii znamenat obrovský rozdíl. A proto nevadí, že se na Prahu díváme skrze tolik různých fotografických očí znovu a znovu.

Technika? Více než fotografická technika je dnes snad důležitější technika zpracování. A s tím bych asi raději ani neměl začínat. Jestliže dříve byl fotograf tak trochu chemik, dnes je z něho tak trochu grafik, web designer ale i programátor a hlavně uživatel hromady různých programů a pluginů. Zpracování v HDR se stalo již klasikou. Dá se dobře využít zvláště na fotografiích noční Prahy. Tato technika, pokud jí přeženeme, působí hodně efektně a zrovna tak, jak vás HDR zpočátku zaujme, tak vás pak rychle přestane bavit. Nedávat do fotografií příliš mnoho efektu, ale jen tolik, kolik je potřeba, může být někdy dost těžké. Proto využívám techniku HDR jen částečně tam, kde bych si jinak nepomohl. Při úpravě fotografie tak kombinuji více metod. Velice důležité je, zvolit si, co přesně která fotografie potřebuje.

Proč fotíš Prahu?

Jednou jsme s kamarádem řešili, jestli už fotografie Prahy nejsou náhodou na hranici kýče a on mi na to řekl: „říct o Praze, že je kýčovitá, je jako bys řekl, že je kýčovitá hezká ženská“.

Kromě toho, že mě zajímá její historie, se mi líbí, že si Praha na rozdíl od běžné zakázky, kde musíte přesně splnit dané požadavky, neklade žádné podmínky.

Navíc když si s ní dáte schůzku, tak vás nikdy neodmítne.

Které místo máš v Praze nejraději? 

 Zjistil jsem, že v noci je těch hezkých míst tolik. Mám rád procházku z Nového světa k Loretě, ale ta se tedy jen tak nedá. Není od ní dostatečný odstup a nenabízí moc úhlů záběru. Však já tam za ní ještě zajdu…

Proč tě baví spolupracovat s Miluju Prahu? 

 Fotografií Prahy a všeho okolo ní není nikdy dost. Praha, to je velké téma a je dobře, že se jím někdo výhradně a hlouběji zabývá.

K tomu bych chtěl ještě dodat, že Prahu mám rád, tedy Prahu miluju… tedy vlastně Miluju Prahu.