Sedmnáctý listopad 1989. Byli jsme domluveni s Hankou Marvanovou a Pavlem Jéglem z Nezávislého mírového sdružení, že půjdeme na studentskou demonstraci k výročí zavraždění Jana Opletala nacistickým režimem. Ani jeden z nás už tou dobou nebyl studentem.

Foto: © Tomki Němec
Foto: © Tomki Němec

Na Národní – Foto ©Tomki Němec – další fotky fenomenálního fotografa Tomkiho Němce ze 17. listopadu 1989 najdete tady.

Text: Lukáš Marvan

Byli jsme členy Nezávislého mírového sdružení (zkráceně NMS), které prosazovalo zavedení náhradní vojenské služby, humanizaci tehdejší Československé lidové armády a snažili se zastávat těch několika mladých lidí, kteří odmítli nastoupit povinnou základní vojenskou službu z důvodů svědomí a byli za to opakovaně zavíráni do vězení. I někteří z nás byli za svou aktivitu zavíráni do vězení. Například už zmíněná Hanka, či Jana Petrová nebo Tomáš Dvořák. Mě, který byl v NMS teprve několik měsíců, si StB (státní bezpečnost) zatím oťukala jen na jednom výslechu a samozřejmě měly přijít další.

Stáli jsme trochu otráveně v hloučku studentů a vtipkovali, že nás ty povolené demonstrace ani nebaví (Tuším, že to za celou dobu byla teprve druhá, komunistickým režimem povolená demonstrace do té doby.). A taky byla zima, protože sychravo. Posléze (už si ani nepamatuju, co se říkalo v prohlášení řečníků), dav převážně mladých lidí zhoustl a začalo přibývat energie. Rozhodnutí, že se půjde se svíčkami na Vyšehrad se nám líbilo, protože byla vážně zima a my se mohli zahřát chůzí a taky nám zvedlo náladu, že průvod uvidí a uslyší víc lidí. Užívali jsme si spontánní atmosféru, povídali si a rázovali Prahou.

Foto: © Tomki Němec
Foto: © Tomki Němec

Další fotky fenomenálního fotografa Tomkiho Němce ze 17. listopadu 1989 najdete tady.

Na Vyšehradě zas nějaké to řečnění a pak dohadování, jestli se má jít nebo se má nejít na Václavák. Vyhrálo: jít. Tak se šlo. Nábřeží bylo krásné jako každý večer, lidé nám mávali z jedoucích tramvají i z oken domů a my jako už nějakou dobu měli pocit, že se ta hranice zase trochu posouvá směrem ke svobodě. Cestou jsme probírali dopis, který jsme chtěli poslat úřadům, žádající propuštění čerstvě na několik let znovu odsouzeného mladého člověka, otce rodiny, který se provinil jen tím, že odmítl vzít do ruky zbraň.

A vida, na Národní třídě kordón policajtů (přesně řečeno příslušníků Sboru Národní Bezpečnosti). A oni, ti hoši v těch bílých helmách a nevzhledných uniformách SNB, nás pustili dál. Ó…. Byli jsme téměř v první řadě, když nás zastavil druhý kordón a ten daleko za námi se zase zavřel. Objevily se i obrněné transportéry s takovými divnými radlicemi na hrnutí lidí a divní esenbáci s červenými barety na hlavách. Zastavili jsme se. Lidí zpívali, lepili na asfalt svíčky, klekali si, sedali a mě začalo tak divně mrazit. Stáli jsme a čekali, co bude. Bylo takové zvláštní mrtvo, ale ne ticho, lidé pořád něco volali a zpívali. Shodli jsme se, že už nás to moc nebaví, ale nějak nebylo kudy odejít. Pak se ozval ten křik a nářek a dav kolem nás bleskově zhoustl, že by nepropadl špendlík. Viděl jsem, jak nás ze všech stran tlačí a jako do davu vepředu vbíhají ti červení bareti s tasenými obušky, rozzuření a rudí v obličejích, jako by byli něčím zfetovaní a mlátí kolem sebe, jako bychom jim tuze, tuze moc ublížili. A davem, který smrtelně zpanikařil, probíhaly vlny tlaku těl, až lidé sevřeni viseli ve vzduchu a dav jimi smýkal sem a tam.

Foto: © Tomki Němec
Foto: © Tomki Němec

Vrazi – Foto©Tomki Němec – další fotky fenomenálního fotografa Tomkiho Němce ze 17. listopadu 1989 najdete tady.

Nestál jsem už na zemi, ale na něčích nohách. V ruce jsem svíral ruku Hanky, která úplně zmizela, z masy těl jí nekoukala ani hlava, jenom ta ruka, co jsem držel. Začalo řinčet sklo, pravděpodobně výloh, které nedokázaly odolávat tlaku těl. Pavla jsem taky neviděl, čekal jsem ještě jednu vlnu, při které nevyhnutelně spadnu na zem a lidé mě v panice a strachu udupou. Slyšel jsem, jak Hanka kdesi dole křičí… Pak ale tlak trochu povolil. Viděl jsem, jak lidé pomalu postupují podloubím u jazykové školy (dnes je tam ten pomníček s rukama do „viktorek“). Objevila se Hančina hlava a za námi i Pavel. Pomalu jsme se sunuli oním podloubím v naději, že se přece jen dostaneme ven. Pak nějaká holka plačtivě vykřikla: „Voni jsou tu taky!“. A skutečně u ústí podloubí stáli policajti a každému, kdo procházel jednu pořádnou ubalili obuškem „na pamětnou“. Když jsem přišel na řadu já, esenbácká mlátička se zarazila a asi pro zpestření mi strhla z obličeje brýle a mrskla jimi o zeď. Pak jsme byli volní. Pavel si držel pravou půlku obličeje. Vyprávěl nám, že když ho chtěl esenbák třísknout, uhnul hlavou a praštil se o zeď, až se mu před očima zajiskřilo.

Otřesení, jsme se vydali pěšky na Pavlák, kde jsme si v kavárně hotelu Kriváň, nebo jak se tenkrát jmenoval, dali kolu. Byli jsme v šoku. A když se druhý den roznesla fáma, že při demonstraci zemřel student jménem Martin Šmíd. Naprosto jsme tomu věřili. Spíš jsem se divil, že tam nezemřelo víc lidí.

Pak jsem měl nějakou dobu v tlačenicích na demonstracích strach. Říká se tomu posttraumatický syndrom. Naštěstí přešel během několika týdnů. A pak se děly věci, které jsem si představoval jen v těch nejbláhovějších snech. A ještě dnes mi připadá zázračné, jak rychle a skvěle.

———————————————————

Druhá vzpomínka na 17. listopadu

Došli jsem s kamarádem Filipem Bernardem až na Národní třídu. Putovali jsme z Albertova přes Vyšehrad, pak dolů Vyšehradskou. Demonstranti měli namířeno na Václavák. Nejdřív byl dav kordonem zastaven ve Vyšehradské ulici před Ministerstvem spravedlnosti. Lidě chvíli posedávali na ulici, pak se otočili zpět a po nábřeží zatočil na Národní třídu. Chtěli pokračovat ke svatému Václavovi. 

Foto: © Tomki Němec
Foto: © Tomki Němec

Na Národní třídě – Foto©Tomki Němec – další fotky fenomenálního fotografa Tomkiho Němce ze 17. listopadu 1989 najdete tady.

Text: David Černý

U Kaňkova paláce na Národní třídě už stál kordon pohotovostního pluku, který demonstraci zastavil. Policajti začali vyzývat lidi, aby se rozešli a současně je obestupovali ze všech stran, aby odejít nemohli. Kolem jezdilo zelené auto s velkou sirénou a tlampačem na střeše. Linuly se z něj výzvy k rozchodu a vysoké tóny sirény. S Filipem jsme si řekli, že půjdeme pryč, ale už to nešlo. Kordony ze všech stran sevřely demostranty, byly neprostupné. Dokonce jsem oslovil jednoho příslušníka pohotovostního pluku se štítem, bílou helmou a pendrekem, ať nás pustí pryč. Odmítl to.

Pak jsem si uvědomil, že jeden můj známý bydlí na rohu Mikulandské a Národní v Kaňkově paláci – to je ten dům s tím loubím, kde pak pohotovostní pluk brutálně tloukl studenty. Těsně před samotným zákrokem jsme se do bytu dostali. Majitel sice nebyl doma, ale shodou okolností k němu zrovna přišel jeho kamarád zalévat kytky. Do bytu vpustil kohokoliv, kdo chtěl.

Uprostřed malého bytu, do kterého se nakonec vtěsnalo několik desítek lidí, stál kulečníkový stůl. Posílali jsme si s kamarádem koule, bílou a červenou, a čekali až to běsnění venku skončí. V bytě byla vemi tísnivá atmosféra. Nikdo moc nemluvil. Občas někdo zatelefonoval rodičům domů, aby je ujistil, že je v pořádku. Strach a zmar a to jsme neviděli, co se děje venku.

Foto: © Tomki Němec
Foto: © Tomki Němec

 

Na Národní třídě – Foto©Tomki Němec – další fotky fenomenálního fotografa Tomkiho Němce ze 17. listopadu 1989 najdete tady.

Pak jsme si s FIlipem řekli, že už je asi po všem a vyšli jsme z bytu ven. Všude jezdily policejní vozy a sanitky. Před Kaňkovým palácem byla veliká hromada šatů. Dodnes jsem nepochopil, jak vlastně vznikla. Šli jsme do rybárny v Gorazdově ulici – dali jsme si oba pstruha. U vedlejšího stolu nějaký pán říkal, že pankáči zase dělali v pražských ulicích bordel a že už by tomu měl někdo učinit přítrž.

Večer 19. 11. se v Činoherním klubu sešli disidenti, někteří studenti a několik herců. Diskutovalo se o tom, co dál. Nebylo to setkání profesionálních politiků s jasnou vizí. Bylo to setkání lidí, kteří měli bolševika plné zuby. Sem tam se mezi lidmi objevila zpráva, že na Prahu míří tanky, že divadlo chtějí zabrat vojáci. Taková směs strachu a naděje.

Někdo v debatě říkal, že s komunistama se nemá mluvit. Přirovnal je ke šroubu, který když se jen povolí, tak se zase bude chtít utáhnout a že je ten šroub potřeba zlomit, aby už se neměl jak utáhnout. Pak vzniklo prohlášení Občanského fóra.

Do plného sálu ještě večer přišla novinářka Jana Šmídová s čerstvým vydáním pondělního Svobodného Slova. Noviny po dlouhých 50 letech psaly o tom, co se děje. Revoluce mohla začít.

Během prvního revolučního týdne jsem seděl v Melantrichu na Václaváku – redakci Svobodného slova – z jehož balkónu se během demonstrací řečnilo. Dělal jsem telefonistu. Do redakce volaly stovky lidí, kteří se dotazovali, co mají dělat. A já osmnáctiletý frocek jsem jim radil, jak zakládat Občanská fóra a co se životem.

Jednoho dne se v redakci objevil velikánský černoch z nějakých novin z Texasu a ptal se mě, co se děje. Tak nějak jsem mu to vysvětloval. A pak se mě zeptal, co ti lidé venku na náměstí skandují. “Jakeš to the basket” (“Jakeše do koše!”), odpověděl jsem mu popravdě. A on odvětil: “What it means Jakeš?” (“Co to je Jakeš”). Byly to zázračné dny.