Alena Ježková je renomovaná autorka knih o historii, mýtech a zajímavostech Prahy. Přinášíme vám exkuzivně ukázky z její nové knihy Karel IV. a jeho Praha. Populárně historická publikace je bohatě vybavena černobílými fotografiemi Jiřího Chalupy. Kniha je určená dospělým i mládeži jako vítaný doplněk školní výuky. Knihu si můžete objednat na našem eshopu.
Trojdílný portál chrámu na dnešním třetím nádvoří Pražského hradu byl původně hlavním vstupem do katedrály. Tudy vycházel nově korunovaný panovník nebo se odebíral pohřební průvod s jeho ostatky, tudy dovnitř vstupovaly davy poutníků v posvátné bázni. Stěnu nad portálem dal Karel IV. osadit mozaikou s námětem Posledního soudu. Autorem její předlohy je pravděpodobně malíř Nicollo Semitecolo. Mozaika je vyskládána asi z miliónu skleněných kostek v několika desítkách odstínů, na některé části obrazu byly místo skla použity různobarevné křemeny. V zemích na sever od Alp je taková mozaika naprostým unikátem. Pro její provedení byli povoláni italští, nejspíš benátští umělci. Nad portál byla mozaika osazena roku 1371. Pro její rozsáhlé zlacení se potom vstup do chrámu nazýval Zlatá brána.
Prostoru mozaiky vládne v pozici soudce Kristus v duhové mandorle, svatozáři kolem celého těla, okolo se vznášejí andělé s nástroji jeho umučení. K sedícímu Kristu vzhlíží šest klečících českých patronů: sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Vít, sv. Ludmila, sv. Zikmund a sv. Prokop. V nejnižším poli se modlí Karel IV. a jeho čtvrtá manželka Eliška Pomořanská. Nalevo od Krista klečí Panna Maria a za ní šest apoštolů, napravo Jan Křtitel s druhou šesticí. Oba jsou tu v roli přímluvců za souzené lidstvo. Svým gestem Kristus odděluje dobro od zla: v levém poli mrtví vstávají z hrobů a jako spravedlivé jsou vedeni anděly do nebe, v poli pravém archanděl Michael zahání mečem hříšníky do pekla, kde je ďáblové vtahují do pekelných plamenů. Ve vrcholu mozaiky nad Kristem se nachází veraikon, pravá podoba Krista, v gotice velmi uctívaná.
AŽ NA VRCHOL! Byli jsme v samotné špičce svatovítské katedrály
„Čím častěji jej omývá déšť, tím se stává čistším a jasnějším,“ napsal o „skleněném obraze“ jeden z dobových kronikářů. Kdyby mohl pozorovat stárnutí mozaiky v časovém úseku delším než lidský život a k tomu znal účinky kyselých dešťů, nebyl by tak optimistický. Působením vlhkosti a nečistot v ovzduší se skleněná mozaika i přes občasné čištění opakovaně pokrývala šedavou vrstvou, až koncem 20. století nebyla téměř vidět. Musela být náročně restaurována a v roce 2000 se rozzářila v původní barevnosti.
Přestože mozaika dodnes dominuje celému hradnímu nádvoří, přece jen jsme oproti středověkým Pražanům o cosi podstatného ochuzeni. Pozdějšími stavebními úpravami totiž došlo ke zvýšení protějšího hradního křídla, čímž byl pohled na mozaiku zdálky znemožněn. Lidé 14. století však viděli Zlatou bránu z protějšího vltavského břehu, dokonce až od Vyšehradu. Nešlo jen o to, že ve slunci zářila oslnivým jasem a dávala tak světu najevo pýchu Pražského hradu, ale její téma mělo mocný účinek na celé město. Obraz Posledního soudu na katedrále byl varováním před hříšným životem, morálním imperativem, který byl tehdy srozumitelný všem.
